Gondar se nachází 175 km severně od Bahir Daru a dostanete se tam mikrobusem, který odjíždí z autobusového nádraží přibližně každou hodinu. Ovšem pokud máte více času a smysl pro dobrodružství, můžete cestovat také lodí. Cesta přes jezero, které by svou rozlohou zalilo větší polovinu Zlínského kraje, trvá den a půl a o dobrodružství se zmiňuji proto, že se nedávno na jezeře jedna loď potopila a tato tragédie si vyžádala asi 10 obětí (pozemní cesta pochopitelně není o moc bezpečnější, o čemž svědčí nabouraná vozidla lemující horskou silnici).
Cesta mikrobusem trvá asi tři hodiny, ikdyž dost záleží na tom, jak často bude řidič zastavovat, jak dlouho budou cestující nakupovat zemědělské plodiny, kolik ovcí bude přivazováno na střechu, nebo zda nebude potřeba vyměnit píchlou pneumatiku.
Hlavní město Etiopie se v minulosti mnohokrát stěhovalo, podléhaje aktuální situaci i vrtochům panovníka. Gondar měl ale to štěstí, že byl hlavním městem dvě a půl století, a proto na jeho území vyrostlo mnoho krásných paláců a také pověstných čtyři a čtyřicet kostelů. Žel, mnoho z nich vzalo za své na konci 19. století, kdy se město stalo terčem nájezdů súdánských dervišů.
Kostel Debre Berhan Selassie, který patřil k nejvýstavnějším, se však zachoval nedotčený. Zasloužil se o to včelí roj, který se objevil právě ve chvíli, kdy se dervišové chystali kostel vyplenit. Kdyby se jim to bývalo podařilo, byla by to věčná škoda – pestrou výmalbou se sice může pyšnit většina pravoslavných kostelů v regionu, ale pouze Debre Berhan Selassie má jedinečný strop, který zdobí zástupy tmavookých cherubínů.
Přitom důvody pro zpustošení právě tohoto kostela byly možná silnější než tomu bylo v případě jiných kostelů. V nepřehledné změti maleb, které zdobí kostelní stěny a zachycují např. svatou Trojici nebo sv. Jiří se najde také jedna kuriozita. Je jí vyobrazení proroka Mohameda, kterak jede na velbloudu vedeném ďáblem. Kontroverzní malůvku, která byla v přítmí kostela prakticky nevyfotografovatelná, jsem mohla spatřit na vlastní oči jen díky tomu, že jsem se o ní předtím dočetla v knižním průvodci. Náš průvodce (ten z masa a kostí) nám totiž ukázal všechny ostatní zajímavosti, které se s kostelem pojí – např. 12 věžiček symbolizujících 12 apoštolů a Ježíše v podobě lva – ale vyobrazení Mohameda opominul. Při mé otázce potom vysvětlil, „víte, my tu malbu nesmíme ukazovat, nesmíme na ni upozorňovat, ale když už jste se zeptala, tak tady je“. A ukázal na nástěnou malbu schovanou vysoko v jednom z rohů kostela.
Když si vzpomeneme na to, jakou bouři nevole vzbudili karikatury Mohameda otištěné v dánských novinách před několika lety, není se třeba divit, že i nenápadná malba v kostele Debre Berhan Selassie vzbuzuje rozpaky. V současné době to vypadá, že v Etiopii spolu žijí vyznavači různých náboženství v nevídané harmonii. Město Harar si dokonce vysloužilo ocenění organizace UNESCO za pokojné soužití vyznavačů různých náboženství. Zkušenosti z mnoha míst světa (včetně sousední Keni) nás ale učí, že krvavý konflikt se někdy může rozhořet dříve, než se nadějete – když jsem nedávno účastníkům semináře dala za úkol odhadnout pravděpodobnost výskytu různých katastrof, riziko vnitrostátního konflikt bylo identifikováno jako střední a jeho dopady jako vážné. Větší riziko však v tuto chvíli nejspíš představuje spor s Egyptem, kvůli pokračující stavbě přehrady na Modrém Nilu.
Ale to už jsem se poněkud vzdálila od zajímavostí města Gondar. Asi 6 km severně od města se nachází falašská vesnice Wolleka, nejnavštěvovanější z někdejších komunit etiopských židů, kteří zde kdysi obývali asi 500 vesnic. Na konci občanské války, jež ukončila vládu komunistického Dergu, byli ovšem téměř do jednoho evakuováni do Izraele. Občas se setkám s názorem, že etiopští židé byli vlastně uneseni, protože jejich přesun do Izraele proběhl bez souhlasu etiopské vlády.
Ve vesnici Wolleka se nachází synagoga, respektive tukul ozdobený Davidovou hvězdou. Když se rozhodnete vesničku navštívit, zavalí vás prodavačky suvenýrů, nabízející docela hezké výrobky z hlíny a ze slámy. Jedné z nich jsem se zeptala, zda bych se mohla podívat do jejího domu na její další zboží. Byl to dům z kůlů a bláta, jaké jsem zvyklá navštěvovat. K mému malému překvapení visel v domě plakát s Ježíšem, tedy důkaz, že kdysi židovskou vesnici dnes obývají křesťané.
Podobné plakáty s náboženskou tématikou jsou běžnou součástí interiéru především v těch nejchudších domácnostech. Není ani výjimkou, že na zdi visí vedle obrázku Krista také plakát s vyobrazením bývalého premiéra Melese Zenawiho. Přestože zemřel už téměř před rokem, narazíte na jeho podobiznu po celé zemi na každém kroku. Původně jsem věřila tomu, že zesnulý vůdce byl mezi lidem opravdu natolik populární. Setkala jsem se ale také s teorií, že to je ve skutečnosti způsob, jak si různé vládní funkcionáře naklonit na svoji stranu – v domech, jejichž vlastníkem je vláda, se totiž platí téměř minimální nájem. Že by i dopravní policie byla shovívavější k řidičům, kteří při výzdobě svého vozu neopomněli uctít památku bývalého premiéra?