K vládní budově vedou široké schody a na nich se tlačí davy lidí. Nahoře je vysoký plot, který má po stranách dva vchody. Tím nalevo vchází ženy, napravo muži. V levé části schodů je veliká tlačenice. V budově totiž nesídlí pouze imigrační úřad, který prodlužuje povolení k pobytu cizincům, ale také zde žádají o vydání cestovního pasu etiopští občané. A právě etiopské ženy mají velký zájem o práci v zahraničí. Obvykle odjíždějí do bohatých zemích Perského zálivu, kde nejčastěji pracují jako služky; některé míří také do Súdánu.
Tlačenici se snaží korigovat muž s gumovým obuškem. Tu a tam zasadí ránu některé z žen tlačící se do schodů. Ženy před ranami panicky uhýbají, padají jedna na druhou, div že se schody nepromění v lidskou lavinu. Těsně před vchodem, kde probíhá bezpečnostní kontrola, je tlačenice taková, že ženy nemají kam uhýbat. Přitom některé z žadatelek o cestovní pas mají v šátku na zádech přivázené malé dítě!
„Sir! Can I get in?“ Zdá se, že oslovení „sir“ funguje téměř magicky; z agresivního dozorce je najednou úslužný vrátný, který mě vpouští dovnitř… Nevím, jestli mám mít radost, nebo se hněvat nad tím, jak je svět nespravedlivý. Zatímco české úřady zacházejí s cizinci v podobné situaci hůře než s vlastními občany, v Etiopii je to naopak. Ovšem předběhnutí fronty není tak nemístné, jak by se mohlo zdát: směřuji totiž do jiné budovy, než ostatní ženy před branou.
V místnosti čeká asi třicet lidí. Nemusejí stát, místo toho zde funguje důmyslný systém fronty na židlích, kdy se zhruba každou minutu posunete o jedno místo, někdy o dvě. Podobný systém už znám z kanceláře etiopských aerolinek. Aby vše fungovalo, jak má, dohlíží na čekající zaměstnanec úřadu. Jak se asi jeho pozice jmenuje? „Manažer fronty“? „Frontální manažer?“ O takových věcech debatujeme s kolegou, abychom si ukrátili dlouhou chvíli. Jiná zaměstnankyně pro změnu kontroluje, zda čekající už mají připraveny všechny nezbytné dokumenty, a tu a tam někomu podá sešívačku.
Snažím se odhadnout etnické složení lidí v místnosti. Převažují jednoznačně Etiopané s cizím státním občanstvím, nejčastěji americkým. Jsou tu i další Afričané, asi tři Indové, dvojice Číňanů. Vedle mě sedí mladík ze Somálska, který přijel do Etiopie za studiem. Dávám se s ním do řeči a při té příležitosti se zeptám na bezpečnostní situaci v domovině. „Všechno v pořádku,“ ujišťuje mě student, který zřejmě pochází ze Somalilandu (oblasti na severozápadě Somálska, kde je situace lepší než v dalších částech země).
Jak se tak posouváme, dostávám se do blízkosti tří Evropanů, kromě nás jediných v místnosti. Také dostali vízum na kratší dobu, než potřebovali. Cestují po Africe už druhý rok. Jejich cesta začala v Alžírsku, projeli skrz Mali, země západního pobřeží a dále až do Jihoafrické republiky. Odtud pokračovali – jak jinak než na sever; naposledy přejeli z Keni do Etiopie. Jednoho z cestovatelů jsem se zeptala, jak dlouho na takovou cestu musel šetřit. Přesně mi to neřekl, ovšem jejich náklady prý nejsou vysoké – spějí ve stanu na střeše auta, a takový život se dá prý dobře financovat z belgického důchodu, který pobírá.
Když člověk ve zprávách slyší o únosech cestovatelů a útocích na turisty, musí dojít k závěru, že cestování je extrémně riziková činnost. Je ale dobré si uvědomit, jak velké množství lidí dnes cestuje podobně dobrodružným způsobem!
Úřednice, ke které se asi po půl hodince posouvání na židlích dopracujeme, sice není osobou, která může prodoužit naše víza, ale má klíčovou pravomoc jejich prodloužení doporučit. Při první návštěvě se s námi téměř odmítá bavit. Do vypršení našich víz zbývá ještě několik týdnů, teď je příliš brzy…
Toho dne uskutečníme ještě další návštěvu úřadu, abychom si ujasnili, jaký postup bude nejjistější. Jednotlivé informace se totiž mírně liší a tak není jasné, zda by stačilo vycestovat např. do Keni. O radu žádáme i ochotnou zástupkyni českého velvyslanectví, se kterou jsme už dříve byli v kontaktu.
O týden později podnikáme další návštěvu, opět neúspěšně. Když opouštíme areál úřadu, jsme svědky srceryvné scény: vidíme plačící ženu, kterak se snaží přemluvit hlídače, aby ji vpustil dovnitř branou určenou jen pro vycházení. O kus dál od východu zase nějaký podnikavý (a zcela nedůvěryhodný) mladík nabízí, že nám prodloužení víz může zařídit.
Dosáhnout prodloužení se nakonec podařilo až při čtvrté návštěvě, kterou již za mě obstaral kolega. Víza nám byla prodloužena o dva měsíce. Původně vše nasvědčovalo tomu, že nám je prodlouží o pouhý měsíc. Sice to nebyla příznivá vyhlídka, ale musím přiznat, že jsem se trochu těšila na to, že letos po dvojí oslavě Vánoc zažiju i dvoje Velikonoce. Etiopané totiž letos slaví Velikonoce až v květnu. Když o tom teď přemýšlím, docházím k závěru, že nám paní úřednice vlastně poskytla humanitární azyl. Přijet z rozpálené Afriky na zasněženou Moravu, to by byl snad větší šok než rána obuškem!